Z historie puškařství

Dlouhé věky sloužily lidem jako zbraně pouze oštěpy, nože, sekery, luky a šípy. Objev střelného prachu mění historii.

Historický vývoj zbraní

Původ objevu střelného prachu (směs ledku, síry a dřevěného uhlí) není zcela přesně historicky doložen. Jeho rozšíření do západní Evropy přispělo ke vzniku a rozvoji ručních palných zbraní. Ve 14. století došlo k rozvoji řemesel a byla zvládnuta technologie výroby hlavní. Ty se kovaly ze železa nebo odlévaly z bronzu a měly pouze hladký vývrt. Počátkem 16. století se objevily i hlavně s drážkovým vývrtem. Zjistilo se, že drážkované hlavně jsou přesnější a mají větší dostřel. První zbraně byly bez pažby a zámku. Nabíjely se zepředu (tzv. předovky). Odpalovaly se přiložením rozpáleného želízka nebo hořícího konce doutnáku k miskovitému prohloubení na vnějším povrchu hlavně. Hlavně byly připevněny objímkami k dřevěnému držáku, jehož konec se zakládal pod paži.   Posun vpřed znamenal vynález kolečkového a křesadlového zámku, kdy se jiskra potřebná k zapálení prachové nálože vykřesávala mechanismem, který byl již součástí zbraně. Tyto zámky přispěly k vynalezení napínáčku na zjemnění odporu spouště a také pojistky pro vyloučení nebezpečí nežádoucího výstřelu. Měnil se i tvar pažby. Středoevropská nebyla tvarována k založení do ramene,  přikládala se pouze k líci. Západoevropský tvar umožňoval zasazení pažby do ramene, jak jsme zvyklí dnes. Objevem chlorečnanu draselného a třaskavé rtuti (látky umožňující roznět úderem nebo nápichem a vhodné k zážehu prachové náplně) mohl vzniknout zámek perkusní.

V roce 1808 vyvinul Alexander Forsyth chemickouAlexander Forsyth zážehovou směs,  která se plnila do malých kalíšků. Tím se mu podařilo odstranit problém s otevřeným ohněm na zbrani. Avšak prachová náplň a střela se do nábojové komory stále ještě musela vkládat ústí hlavně. Dalším průlomem ve vývoji palných zbraní byl vynález jednotného náboje. Jednotlivé součásti náboje (střelný prach, zápalka a střela) se staly součástí jednoho celku. Tyto jednotné náboje už nebylo možné nabíjet nebo vkládat do nábojové komory ústím hlavně. Kvůli nabíjení se musela otevřít zadní část hlavně a po nabití bylo zase nutné ji pevně zavřít, aby vydržela tlaky při explozi prachové náplně v náboji. Vznikly zadové zbraně tzv. zadovky. V roce 1812 švýcarský puškař Johann Samuel Pauli vyrobil mosaznou nábojnici, u níž umístil zápalku doprostřed dna. Se snahou zvýšit pravděpodobnost zásahu, došlo v 16. století k vývoji brokových zbraní. Nabíjelo se sekaným olovem nebo kousky jiných kovů, později se používaly lité broky. První jednotný brokový náboj se zrodil v roce 1832 v dílně proslulého francouzského puškaře Lefaucheuxe. Zavedením nových jakostnějších hlavňových materiálů v 18. století bylo možno spojit hlavňové svazky vedle sebe a vytvořit tak dvojku. Měla vyhovující hmotnost, manévrovatelnost a vyšší palebný výkon. V 80. letech 19. století vytlačil vynález výkonného bezdýmného prachu prach černý a umožnil vznik samočinných zbraní. Technika uplatňovaná u vojenských zbraní se později vždy začala využívat i u zbraní loveckých. Začínají se objevovat takzvané lancasterky (využívané v lovectví a myslivosti dodnes), hamerlesky, flobertky aj. Další vylepšování přispělo ke zmenšování hmotnosti zbraní, úpravám jejich vzhledu a zvyšování výkonu zbraní a střeliva.

 

flobertky